Tábor 2025 - Úžasná Zeměplocha
Příjezd dostavníku s novými posilami pro Denní a Noční hlídku už netrpělivě očekávali všichni desátníci a seržanti - tedy alespoň ti, kteří po nedávném magickém incidentu na Neviditelné univerzitě měli stále ještě lidskou podobu. Novopečení kapitáni Smyčec Struna a N. E. Asi (ani její blízcí přátelé si stále nejsou jisti, zda se za iniciály N. E. něco skrývá, jelikož kapitánka zpravidla odbývá dotazy něčím jako “nouzový exit”, “nerudný eskymák” nebo “nerezový ešus”) před sebou měli náročný úkol: zaučit budoucí strážníky co možná nejrychleji, aby ankh-morporské ulice nezůstaly bez dozoru příliš dlouho. No uznejte sami, jak by lidé věděli, že je všude pořádek a klid, kdyby neměl kdo zvonit na zvonec?
První večer byl ještě pro nováčky poklidný. Jen se ubytovali ve stanech, seznámili se mezi sebou i s důstojníky a večer zakončili u ohně, kde zazněly táborové písně a příběhy z Ankh-Morporku. Hned ráno je čekal celodenní výcvik. (Je nutno podotknout, že nováčci příjemně překvapili, dokonce ani nebylo nutné vysvětlovat, že za ten špičatý konec se meč nedrží.) Na slavnostním nástupu v kostýmech pak složili přísahu, čímž se oficiálně stali strážníky a nafasovali standardní vybavení - jeden odznak (dřevěný) a jeden meč krátký (měkčený).
Mladší strážníci nastoupili k Denní hlídce. Starší nastoupili k Noční hlídce a kapitán Struna rovnou přišel s prvním úkolem: strávit noc v nedalekém lese a chodit po dvojicích na obchůzky. Ze zpráv, které sepsali, se ukázalo, že cestou potkali některé z nejbizarnějších postaviček Ankh-Morporku. Byla to zkouška odvahy a samostatnosti, kterou všichni zvládli na výbornou. Ani Denní hlídka nezahálela a při ranním nástupu do služby přistihla při činu pachatele, který cosi ukradl ze strážnice. To vedlo k prvnímu setkání s nafoukaným mágem Arturiem Liocellim, který se nakonec ukázal být zdrojem všech potíží… ale nepředbíhejme.
Do toho všeho přišel shora rozkaz, že se Denní a Noční hlídka mají sloučit do jediné Městské hlídky pod spoluvedením obou kapitánů a strážníci mají být rozděleni do tří divizí napříč oběma bývalými hlídkami. Kapitáni to tedy s velkou nevolí provedli a divize měly čas na nějaký ten, jakseto… tým pudink? Zkrátka se všichni seznámili, zvolili si mezi sebou velitele a pojmenovali své divize.
Než se Hlídka omylem zapletla do blížící se apokalypsy, stihli si strážníci vyzkoušet, jak jejich práce obvykle vypadá. Prošli si školením, kde si osvojili řadu různých dovedností: například práci s mapou, první pomoc, lukostřelbu… Také se utkali v tradiční “bitvě o slepice”, kde se každá divize snažila získat co nejvíce vajec od po zuby ozbrojených überwaldských bojových slepic, a v neposlední řadě zvládli vyřešit několik obyčejných případů.
Již zmíněné vloupání nakonec vedlo ke stánku Kolíka Aťsepicnu, nechvalně proslulého obchodníčka, který prodával padělky onoho zmizelého předmětu, a po chvíli přesvědčování vydal hlídce originál. Zločin nespí ani v noci, a tak se strážníci museli pod rouškou tmy vydat pro důkazy do hlubin nebezpečného Stínova, aby mohli určit, který z podezřelých mágů byl skutečným pachatelem. Celodenní pátrání po ukradeném prstenu je zase zavedlo do nejvzdálenějších koutů města a cestou museli rozplést pradávný spor trollí a trpasličí rodiny (jak každý ví, trpaslíci s trolly spolu vycházejí asi jako oheň a voda, takže to byla poněkud sisyfovská práce), odhalit zakázanou lásku, vyšetřovat místo činu na hřbitově… stručně řečeno to byl nelehký úkol, ale případ byl úspěšně vyřešen.
V největším a nejzapeklitějším případu měl ovšem prsty mág Liocelli. Jednoho večera ho u strážnice přistihli, jak provádí jakýsi rituál. Byla to opravdu působivá podívaná, spousta zaříkadel, výbuchů a záblesků, jenže nešikovný mág konec rituálu pokazil a raději i se svými poskoky zmizel v lese. Od té chvíle už bylo jen hůř.
Následovalo několik velmi zmatených dnů. Bylo zjevné, že jde o následky zpackaného rituálu, ale Liocelli nebyl k nalezení. Zdálo se, že strážnice je epicentrem celého průšvihu. Ve čtvrtek se přesně zopakovalo úterní dopoledne, důstojníci záhadně omládli a utkali se se strážníky v druhé bitvě o slepice, před stany se scvrkávaly boty a celkově se děly věci podivné i na zeměplošské poměry. Vrcholem všeho bylo, když se hodiny v jídelně rozběhly pozpátku a spolu s nimi i čas. Den tedy začal (nebo skončil?) večerkou, místo snídaně se opékaly buřty u táboráku… Zkrátka vládl naprostý chaos, kterého si všímali jen strážníci, a jejich snahy vrátit důstojníky do reality byly většinou marné.
Nakonec se situace alespoň částečně vyřešila, když se Liocelli vrátil zaplatit pokutu. Po drobné odbočce v podobě dobytí knihovny zamořené odpornými obludami z Podzemních rozměrů se ukázalo, že klíč k řešení situace leží ve Smrťově říši. Strážníkům se do umírání dvakrát nechtělo, a tak si vyžádali pomoc čarodějky. Vypili lektvar, aby se mohli vrátit do světa živých, a vyrazili na dvoudenní výpravu. Smrť vysvětlil, co se stalo (cosi se zamotanými vlákny reality), a jeho učedník Mort jim pak pomohl dostat se ven z časové smyčky, ve které byli uvězněni.
Záchrana světa si žádala pořádnou oslavu, a tak měli strážníci příležitost otevřít si nápadité krámky s nejrůznějšími službami. Večer se ale dozvěděli, že pokus o nápravu selhal a je dost možné, že jejich realita do rána přestane existovat. Rozhodli se tedy slavit, jako by zítřek neměl nikdy přijít, a utratit celý svůj žold ve vyhlášeném hostinci za nejrůznější pokrmy a nápoje. Tedy, většinou pokrmy a nápoje. Pod některými položkami jídelního lístku se skrývaly spíše kanadské žertíky a zpočátku nikdo netušil, jestli dostane dobrou večeři nebo mouku do obličeje. Někteří stihli své peníze projíst a propít tak rychle, že museli v hostinci mýt nádobí, aby měli na útratu… Zlatým hřebem večera byl koncert mágovské kapely Špičatý klobouky, která zahrála výběr z táborových písní.
Hlídka se nicméně rána dočkala a ukázalo se, že svět je ještě možné zachránit, jen potřebovali dosáhnout šance jedna k milionu. Ta musí totiž zaručeně vyjít, zeměplošský folklór v tom má jasno. A tak podávali neuvěřitelné sportovní výkony na olympiádě, aby si zajistili úspěch. Poslední bitva byla prověrkou schopností bojových i detektivních. Strážníci zkoumali chování oblud z různých dimenzí, aby zjistili, jak rozbitý časoprostor spravit, a poté se přes ně probojovali k místu, kde tak mohli opravdu učinit. Za odměnu byli všichni okamžitě povýšeni, Arturio Liocelli byl náležitě potrestán a Hlídka se mohla zase vrátit k běžnému životu… tedy tak běžnému, jak to v Ankh-Morporku jde.
Poslední den už ze zeměplošského příběhu zůstaly jen vzpomínky a vrátili jsme se ze strážnice zpět do tábořiště. Táborníky čekala zpětná vazba a zpracování zážitků z tábora, různé oddechové aktivity a závěrečný netáborák. Ten se sice kvůli nepřízni počasí musel konat pod střechou, ale atmosféra tím netrpěla a hudební produkce už vůbec ne.
