Legenda o Helvétech ⁠– příběh 2023

Je tomu již velmi dávno, co se na svět snesl temný mrak v podobě Hepty. Nikdo s jistotou neví, kolikrát byla již spojena a opět poražena, a ve stínech se skrývá nejedno tajné společenství, které ji uctívá jako ztělesnění koloběhu života. Je děsivá nejen svým odporným zjevem a nadpřirozenou silou, ale také svou znepokojivou jednoduchostí. Hepta zná jediné: konzumovat, ničit, pohlcovat. Z jejích sedmi očí čiší hlad a zlá vůle a pro mnoho živých tvorů se staly tím posledním, co v životě viděli.

Několik kontinentů zmizelo beze stopy, zatímco oba magické řády marně hledaly způsob, jak se jí postavit. Až ve chvíli, kdy spojily své síly, byla Hepta konečně poražena. Mistři saltické magie stvořili amulet, kterým je možné ovládat lišeje - lesní tvory podobné lidem, jejichž magická podstata zabraňuje Heptě použít svou plnou sílu. Librická magie pak přispěla Dýkou Osudu, jedinou zbraní, která mohla Heptu porazit. V přítomnosti všech lišejů, kteří v zemi žili, se tedy podařilo Heptu oslabit natolik, aby ji mohli libričtí mágové pomocí dýky osudu přemoci.

Její porážkou ale boj neskončil. Ani Dýka Osudu totiž nedokázala Heptu zničit úplně a veškeré pokusy zbavit se jejích věčných očí byly marné. Oko je jako parazit, který má jediný cíl: najít si hostitele, ovládnout jeho mysl a využít jej k tomu, aby se všech sedm očí spojilo v jediné bytosti a Hepta mohla opět povstat. Librici se na tu chvíli dlouze připravovali a podrobili mnohé ze svých řad velmi náročnému výcviku Paragonů. Z nich bylo nakonec vybráno sedm strážců, aby každý z nich přijal jedno oko. Proto se Paragonem mohl stát jen člověk čistých úmyslů, pevné mysli a s železným odhodláním ochránit svět před Heptou i za cenu vlastního života.

Strážci byli odsouzeni k životu v ústraní, sužováni neutuchající snahou oka vkrást se jim do mysli a ovládnout je. Oko jim propůjčovalo nadpřirozené schopnosti, ale také v nich probouzelo a živilo ty nejtemnější stránky jejich osobnosti. I nejsilnější z Paragonů postupně jeho moci propadali a sžírala je touha porazit ostatní strážce, a tak na ně dohlížel Qvestor, nositel amuletu. Společně se svým řádem qvestiků využíval lišeje k tomu, aby se dva strážci nemohli nikdy setkat.

Nějakou dobu nový řád fungoval. Strážci byli svému úkolu skálopevně věrní a své nadpřirozené moci často využívali ve prospěch světa. Jenže zatímco Paragonům síly postupně ubývaly, oči únavu neznaly. Qvestici se museli čím dál častěji uchylovat k rituálům, které byly Paragonům výcvikem vštípeny, přivolávat je a spoutávat je, přesouvat lišeje z místa na místo jako figurky na šachovnici. Přestože už po několika staletích nebyl naživu téměř nikdo, kdo hrůzu Hepty okusil na vlastní kůži, neslevili ze svého úsilí ani na chvíli. Pokud už zásahy qvestiků k udržení rovnováhy nestačily, zbývalo totiž jen jediné řešení. Rituál odevzdání prováděli sami strážci, pokud cítili, že už nedokáží oku déle vzdorovat. Vzdali se při něm vlastního života, aby bylo oko nuceno jejich tělo opustit a mohl se ho ujmout nový Paragon.

Prvním, kdo se k tomuto rituálu uchýlil, byla Ria. Již při svém výcviku byla živoucím obrazem všeho, čím má Paragon být, a zářným příkladem zůstala i po své smrti. Naneštěstí však její oběť nepřinesla zamýšlený výsledek. Qvestor měl plné ruce práce s Paragonem, který nedokázal oku odolávat tak dobře jako Ria, a pozornost většiny qvestiků i lišejů byla v tu chvíli soustředěna na něj. Nezbyl nikdo, kdo by mohl na Riu při rituálu dohlížet. Libričtí mágové i s nově zvoleným Paragonem dorazili nejrychleji, jak jen mohli, ale bylo příliš pozdě. Oko již na místě nebylo. Zmocnilo se někoho, kdo Paragonským výcvikem neprošel. Nikdo ani netušil, jestli to vůbec byl člověk. A tím se uvázalo oko smyčky, která se začala tiše, ale neúprosně stahovat kolem celého světa.

Přenesme se nyní o mnoho století dále. Saltická i librická magie je stále praktikována, ale z dávných řádů již zbývá jen hrstka svitků a o existenci Hepty a Paragonů už mimo samotného Qvestora a jeho učedníků téměř nikdo neví. Strážce lidé znají jako nadpřirozené bytosti pod jmény, která jim sami dali. Někteří z nich jsou jen obávaní, kolem některých se shromažďují kulty uctívačů, někteří jsou pro své schopnosti pravidelně přivoláváni i obyčejným lidem. Ti znalejší je dnes nazývají Iridy a vědí, že jde o síly, se kterými není radno si zahrávat. Původních Paragonů zbývá méně než pět a i ti jsou silou Hepty již natolik ovládáni, že jsou více zvířaty než lidmi.

Smyčka už je téměř utažena a zdá se, že jejím středem je nenápadná osada Ostie v kraji, kterému se říká Helvetie. V jejím okolí se množí zlá znamení a hromadí se lišejové. Obvykle bývají krotcí a lidí se bojí, ale ve velkém počtu se pouští do okolních osad, kradou dobytek a občas dokonce zaútočí na člověka. Ostie byla známá tím, že se jí lišejové vždy vyhýbali obloukem. Jenže v poslední době se najednou začali objevovat velmi blízko jejích hranic. Rada starších byla velmi znepokojena, a tak nakonec po dlouhých týdnech podvolila naléhání místního nabubřelého mága Arcellia, pod jehož “vedením” se všichni společně vydali porazit samotného krále lišejů. O Qvestorovi a jeho roli neměli Helvéti ani potuchy, dokud se nesetkali s jakousi pochybnou známostí, od které se Arcellio prý vše dozvěděl. Gula, zahalený od hlavy až k patě, jim prozradil jen to, že Qvestor je ve skutečnosti člověk a má u sebe mocný amulet, který má s lišeji mnoho společného. Dostali za úkol přivést Gulovi živého Qvestora i s amuletem a za odměnu jim byla slíbena jeho pomoc při řešení problému s lišeji.

Zanedlouho se jim opravdu podařilo Qvestora vystopovat a zajmout. O to větší bylo jejich překvapení, když se Arcellio na samém konci boje po krátké potyčce s Lunou z Lysetie zmocnil amuletu a zmizel s ním v lese. Helvéti ho našli velmi rychle, ale zbyla z něj už jen ošklivě spálená a jakoby šupinatá mrtvola. Dá se předpokládat, že to, co Arcellia zabilo, uteklo i s amuletem, a nikdo nevěděl, co to bylo. Způsob jeho smrti ukazoval na Irida Sariela. Potíž byla v tom, že jeho přítomní uctívači se shodli na tom, že ho nikde v okolí necítili, a všechny ostatní okolnosti nasvědčovaly tomu, že s Arcelliovou smrtí nemá Sariel nic společného.. Helvéti se tedy vrátili do Ostie bez amuletu, ale zato se spoutaným a omráčeným Qvestorem. Ten však přes veškerou snahu léčitelů mluvil při vyslýchání úplně z cesty. Výprava položila víc otázek, než na kolik odpověděla.

V té chvíli se jako na zavolanou vrátil Gula, na jehož žádost se s ním Helvéti blízko Ostie sešli. Když zjistil, že nemají amulet, byl tím velmi znepokojen a zdůrazňoval, že nesmí padnout do špatných rukou. Věděl ale, kde by mohli zjistit více, a dal jim starou mapu a několik svitků. Vydali se tedy hledat jakýsi poklad ukrytý v ruinách starého chrámu. V lese se během pátrání opět objevili lišejové, kteří se zdáli neobvykle krotcí, avšak po cestě zpět nedaleko od osady zaútočili. Zdáli se ale tentokrát zmatení - útočili na vše, co se hýbalo, a tak jejich zásahy často mířily i do vlastních řad... K amuletu se Helvéti nepřiblížili ani o píď. Chrám však vydal úctyhodné množství svitků plných pradávných legend, a tak se začali pomalu dozvídat více o Heptě, Paragonech a Qvestorovi. Navíc se jim do rukou dostala i samotná Dýka Osudu. Ze svitků věděli, že šlo o jedinou zbraň, která byla schopná ublížit Heptě, jen nebylo jasné, k čemu by zrovna jim mohla být dobrá.

Dýky Osudu a Lerrtie z Lysetie se ale vzápětí zmocnili Polykači času, kultisté Irida Sambara. Helvéti se za nimi hned druhý den vydali, aby si vzali zpět, co jim bylo ukradeno. Po návštěvě podivné knihovny (kdo to kdy slyšel, aby měla knihovna podvodní oddělení?) zjistili, kde se měli kultisté sejít, a také to, že měli toho večera provést hned dva temné rituály. A aby toho nebylo málo, Lerrtii se v jednom z nich chystali obětovat.

Ve snaze tomu včas zabránit se vetřeli kultistům do přízně, předstírali až do poslední chvíle, že rituál provádí společně s nimi. Ve vhodném okamžiku ukradli dýku a zachránili Lerrtii - právě včas na to, aby ještě viděli, jak nepovedený rituál přivedl všechny kultisty do záhuby. Uctívači času měli v plánu přivolat a spoutat Surtra, aby ho mohl Sambar pozřít. Surtr byl jako jeden z původních Paragonů opravdu zavázán oběma rituály, ale rituál spoutání neprovedli kultisté správně, a tak je rozzlobený Irid všechny na místě sežral. Ti pozornější si všimli, že Surtr měl dvě oči Hepty. Nevěděli přesně, co pro svět znamená, když má Irid více očí, ale bylo nad slunce jasné, že nic dobrého.

Situace se částečně objasnila, když byl z Ostie ukraden posvátný kámen, který ležel v jejím středu na vrcholku mohyly. Mezitím, co po něm rada starších pátrala, Qvestorovi se vrátila čistá mysl a začal vyprávět. Dozvěděli se, že Gula býval jeho učněm. Poslední, co si ohledně něj pamatoval, bylo, že před nějakou dobou vyrazili k rituálu odevzdání. Tam jeho vzpomínky končily a Gulu od té doby neviděl. Všechny ostatní chybějící dílky jim do mozaiky pradávné minulosti Qvestor doplnil. Stále ale nevěděli, kdo má amulet, kde se vzal zvláštní účinek posvátného kamene a co se kolem nich opravdu děje. Ještě toho samého dne vpadli do osady lišejové, zranili v boji Qvestora a už se zdálo, že je vše ztraceno. Naštěstí se ale včas vrátila Rada s nalezeným kamenem. V jeho přítomnosti lišejové zdánlivě zapomněli, co se svými zbraněmi vlastně mají dělat, a poklidně z osady odešli. Qvestor se sice ze svého zranění vyléčil, ale spolu se zdravím se naneštěstí vrátila i jeho pomatenost.

Helvéti byli s rozumem v koncích. Pomohl až Gula, který si je zavolal, jakmile zjistil, kdo má u sebe amulet. Bylo to mnohem horší, než kdokoliv čekal… Amuletu se prý zmocnil jeden z Iridů, a to Zealot. Rovnováha světa byla ve velkém ohrožení a bylo třeba rychle přikročit k činu. Helvéti ale v tuto chvíli už tušili, že Zealot, svým pravým jménem Radvan, byl jedním z původních Paragonů, protože podléhal rituálu přivolání, který sami tradičně prováděli. Stačilo tedy provést ještě rituál spoutání a amulet mu vzít.

Tím se smyčka utáhla. Když Radvana spoutali, zjistili, že amulet u sebe nemá. To mohlo znamenat dvě věci. Buď se Gula mýlil, nebo zradil. Na dlouhé přemýšlení však nebyl čas, protože Radvan nebyl jediným Iridem, který byl u rituálu přítomen. Jakmile jej spoutali a prohledali, z lesa se vynořil obávaný Sambar. Nepřipadalo vůbec v úvahu, aby se postavili Iridovi, který měl třioči a ještě navíc ani nebyl původním Paragonem, neboť ze svitků vyplývalo, že právě jeho si našlo oko, které měla předtím Ria. Okamžitě se dali na útěk do bezpečí osady i za cenu toho, že Sambarovi umožnili Radvana pozřít.

Když se o něco později na místo vrátili, chráněni vědomím, že po pozření oka je Irid na necelý den oslaben a nehrozí jim od Sambara tak velké nebezpečí, bylo pozdě. Sambarovu mršinu našli, ale se čtyřmi prázdnými důlky v místech, kde měly být oči.

Gula nebyl zrádce. Byl něčím mnohem horším. Nad Sambarovým mrtvým tělem jim vše objasnil s arogancí člověka - nebo spíše Irida - který je přesvědčen, že má vyhráno. Při Sarielově rituálu odevzdání se historie zopakovala. Nový Paragon byl příliš daleko, Sariel už nemohl déle čekat a k jeho tělu se blížil jiný Irid. Ve zlomku vteřiny se tedy Gula jako Qvestorův učeň rozhodl, že menší zlo bude, pokud vezme Sarielovo břímě na sebe. Protože neprošel výcvikem, oko se ho zmocnilo mnohem rychleji než Paragonů. Živilo v něm osudovou pýchu a aroganci, se kterou věřil, že právě on zvládne Heptu nejen spojit, ale také ovládnout. Důvěrná znalost Qvestora a jeho prostředků mu umožnila sedět ve stínech a tahat za nitky, Arcelliova sebestřednost mu otevřela cestu k amuletu. Jakmile jej měl v ruce, dokázal si pomocí lišejů hrát s Helvéty i ostatními Iridy jako s figurkami na herním plánu. Už mu zbývalo jen dopadnout a pozřít Surtra (paragonským jménem Zulthara), aby bylo jeho dílo dokonáno.

Helvéti se vrátili do Ostie v odevzdané, poraženecké náladě. Jedna jiskřička naděje jim však přece jen zbyla a i ta stačila, aby se v jejich srdcích znovu rozhořelo odhodlání. Gula nevěděl o existenci kamene, který rušil saltickou magii, a tedy i účinek amuletu na lišeje. Navíc měli stále ještě v držení Qvestora. Přišli s plánem, jak konci světa zabránit.

Qvestor provedl rituál Nejvyšší oběti, aby byla nově spojená Hepta oslabená, a Helvéti přichystali schránku, která rušila účinky kamene. Pak zbývalo vybrat místo pro poslední bitvu, přivolat Zulthara a předstírat, že se jim nedaří jej spoutat. Tak ho dovedli až na samotný kraj chráněné oblasti vytvořené Qvestorovým rituálem, aby ho Gula mohl pozřít. Ve chvíli, kdy se tak stalo a už si myslel, že má vyhráno, Helvéti otevřeli schránku s kamenem. Lišejové, najednou zbaveni vlivu qvestického amuletu, začali jevit mnohem větší zájem o okolní stromy než o Gulovy rozkazy. V té chvíli přišla ke slovu Dýka Osudu a Hepta byla opět poražena.

Stejně jako kdysi dávno však tento příběh porážkou Hepty nekončí. Z řad Helvétů bylo po dlouhém rokování a velmi zrychleném paragonském výcviku zvoleno nových sedm strážců, kteří museli projít těžkými zkouškami, složit přísahy a rituálně pozřít oči Hepty. Po rituálu se odebrali do hloubi lesa, kde jako třetí a nejnáročnější zkoušku strávili svou první noc o samotě.

A jaký byl jejich další osud?

To už vědí jen oni.